Ukázky z knihy Naškov

Anatolie, čtrnácté století

  Skupinka patnácti zaprášených vojáků bloumala vypleněným městem a pátrala po posledních zbytcích nějaké kořisti. Loudali se zpustlými ulicemi, kopali do pohozených proutěných košů, šavlemi sekali po pnoucích se rostlinách. Blížil se večer a tak se pomalu ubírali k západu, kde mělo vojsko rozloženo hlavní ležení. Byli rozmrzelí, neboť za celý den nic kloudného nenašli a jen stěží nasytili hladové žaludky. Procházeli kolem centrálního náměstí, jemuž vévodila okázalá mešita. Pokrývala ho dokonale chaotická změť rozbitých vozů, ohořelých dřev a látek, hromad písku, hlíny a i nějakých těch lidských ostatků, které ještě neměl kdo uklidit. Na prostranství navazoval velkolepý park, nyní sice místy zuhelnatělý, ale s ostrůvky barevných květin, které bitva minula a s jejichž ničením se nikdo neobtěžoval. Ve stínu vysokých stromů se tyčilo torzo donedávna luxusního paláce. Stále z něj stoupal dým.

  Vojáci zamířili ven po široké hlavní ulici, když tu jejich pozornost upoutala drobná kamenná stavba, zcela bez oken, pouze s úzkými škvírami pod střechou. Zdi měla pomalované tenkými a nevýraznými tmavými liniemi, jež však byly spletené do nádherných motivů a protkané bledými zlatými ornamenty. První muž ze skupiny k ní zabočil, aby místo prozkoumal. Ostatní jej automaticky následovali, neboť tušili, že narazili na něco neobvyklého, možná dokonce na nějaké skladiště. A jistě bohaté, čemuž nasvědčovaly i mohutné kamenné dveře, zavěšené na čtyřech tlustých železných pantech.

- 9 -

***
  „Beáto, co myslíš? Slyší nás?“
  „Jani, určitě! Doktor říkal, že se může kdykoli probrat. Musíme na ni mluvit.“
  „Co když se už nikdy neprobere!“
  „To neříkej! Musíme věřit.“
  Holky! Já vás slyším! Prosím, povídejte mi něco. Probuďte mé tělo! Prosím! Sakra, ani oči mi nejdou otevřít. A kde je Matěj? Proč ho neslyším?
  „Jani, už musím jít. Mám sraz se ženáčem. Přijdu zase zítra.“
  „Dobře, já tu ještě chvíli budu.“
  „Ach jo, co nám to děláš! Jestli mě slyšíš, tak mi aspoň stiskni ruku nebo zamrkej.“
  Cože? Ty mě držíš za ruku? Já nic necítím. Prooooč? Mrkám. Snažím se mrkat. Chjo, nejde to. Já tu nechci takhle ležet. Dělejte někdo něco! Jani, povídej mi o Matějovi, kde je?
***
  „Katko, tady jsi. Měla jsi být dávno už na dvojce!?“
  „Nezlobte se, paní vrchní, ale Ema se na mě usmívala, tak jsem si řekla, že jí projedu celé tělo. Co když se probudí?“
  „Ale, Kateřino, i kdyby se probrala, nevíš, jestli bude vůbec reagovat, a sama víš, že tělo po tolika letech v kómatu nemusí fungovat.“
  „Ale ona se usmívala…“
  „No, jak chcete, ale dnes odsud neodejdete, dokud neobejdete všechny pokoje!“
  „Ano, paní vrchní.“
  Několik let? Jak dlouho jsem tu?! Zase to pípání? Zase nemůžu dýchat!
  „Paní vrchní, podívejte! Emě zase teče po tváři slza!“
  „Zavolej doktora! Ustup! Rychle, musíme ji stabilizovat! Srdce jí mlátí jako o život. Co se stalo?“
  „Probrala se! Podívejte, má otevřené oči! Emičko! My se tě ale načekali!“
  „Pane doktore, proč neodpovídá? Nehýbe se!“
  „Protože je stále v kómatu. Zřejmě se z hlubokého kómatu dostala do povrchového. To je dobré znamení, ale víc budu vědět až po důkladném vyšetření. Zatím s ní komunikujte jako doposud, ale opatrně, ať ji nerozrušíte.“
  Oh, můj bože, já vidím! Já jsem právě otevřela oči! Ale stále mi nejde mluvit! Nemůžu ani pohnout tělem, ani otočit hlavou! Nééé, zase vězení!
  „Ahoj, Emo, já jsem Katka, rehabilitační sestra. Budu s tebou teď cvičit každý den.“
  Chtěla jsem jí říct ahoj, ale nešlo to. Nešlo mi otevřít ústa, tak jsem jen těkala očima sem tam a snažila se nějak komunikovat.
  „A tohle je paní vrchní a pan doktor Mrázek.“
  „Ahoj, drahoušku.“
  Tenhle hlas poznávám! A teď k tomu mám i obličej.

- 43 -

***
  „Byla nabitá?“ ptám se logicky a současně si tu scénu podvědomě představuji: Iveta v promočeném tričku těsně přilepeném na jejím dokonalém těle, vlasy přes obličej…
  „Vždycky byla. Já jsem se nezdržovala nějakým vybíjením, když jsem zdrhala. A ani nevím, jak se to dělá.“
  „Jo,“ souhlasím, jak jinak. Ten její musel být pěknej magor. Jak s ním mohla taková holka být? Ženský dokážou být divný.
  „Chtěla jsem si jen vzít ty pytle a že půjdu, ale nenechal mě, debil, a tak jsem začala utíkat jen s batohem. Taška mi spadla, jak jsem spadla, když mě kopl. Zdrhala jsem zase nahoru do sídliště a měla jsem šílenej strach, že mě zastřelí. Úchylák jeden. Věci jsem tam nechala, byly tam všechny moje hadry. Byla jsem totálně hotová, mokrá na kost, ale přitom zpocená a třásla jsem se. Když už začalo svítat, doplazila jsem se do práce…“
  „Tos šla pěšky?“ Blbá otázka, uvědomuji si vzápětí.
  „Na tramvaj jsem se šíleně bála, aby tam nejeli ti dva. Bála jsem se i taxíků takhle v noci. Měla jsem hroznou kliku, že v tom jediným batohu byly všechny doklady a peníze a klíče a věci, co jsem pobrala. A mobil, ale ten jsem nechala vypnutý. Čísla mám ještě i v deníčku, ten byl v batohu. Byl těžký jako slon. Tak v práci jsem se umyla, hodinu sušila na záchodě hadry a pak zkusila na křesle spát. Za moc to nestálo. Pak jsem s hrůzou vyskočila, že mě tady bude Henry určitě shánět, a v panice jsem vypadla ven. Akorát jsem mezi dveřma narazila na Andreu, kolegyni, co chodí brzo, a řekla jí, ať mě odhlásí, že tu končím, výpověď pošlu písemně, a čau.“

- 136 -

***
  Uklonil se k malému oltáříčku, tvořícímu nezbytnou součást každého řádného domova, a vycouval ke dveřím. Teprve na dvorku se otočil a míjeje dva haraburdím obestavěné vchody nejbližších sousedů vystoupil kulatým průchodem, zvaným měsíční brána, na ulici. Tradičně se rozhlédl na obě strany, načež vyrazil svižnou chůzí k nedalekému městskému parku.
  Zařadil se mezi přibližně padesátku dalších lidí, kteří každé ráno cvičením tai-či probouzeli ve svých tělech životní energii – čchi. Zpočátku byl ztuhlý, ale postupným uvolňováním, koordinovaným dechem a koncentrací se zahřál a cítil se příjemně a plný sil. Nakonec prohodil pár slov se známými, s nimiž se tu denně setkával, a zamířil domů. V ulicích již panoval hustý provoz a vzduch těžkl nejrůznějšími zplodinami.
  U odbočky k domovu, na chodníku těsně u křižovatky, si rozložil přenosnou dílnu Chuan z vedlejšího vchodu. Pokaždé když ho Liang viděl, obdivoval, jak se Chuanovo jméno hodí k jeho povaze. Znamenalo ‚štěstí‘ a jeho majitel vždy šťastně vypadal. Seděl na čtverci umouněné látky, kolem sebe rozloženy hromady cyklistických součástek, krabiček a pár kousků nářadí a s ohnutým plíškem v rukou drhnul ztuhlou kolomaz ze starého pastorku. Přitom se usmíval a pobrukoval si neznámý šlágr, pohupuje hlavou do rytmu. Jakmile spatřil Lianga, zvolal na něj: „Tak co, kdy si přijdeš vyměnit ten řetěz?“
  „Ještě drží, včera spadnul jenom párkrát, tak ho nechám žít,“ odvětil tázaný a zamával Čao-chui, která právě vycházela ze dvora, aby nakoupila čerstvou zeleninu.

***
  „Tedy já to zopakuji,“ pokračoval. „Aplikačních serverů se nedotknete, dokud nedostanete pokyn. My doufáme, že se nám podaří přesvědčit nové struktury o nezbytnosti provozu systémů. Ale pro jistotu – dokud neřekneme, necháte je běžet. Nesmí dojít k žádným výpadkům.“
  „Hmm, to si musíte domluvit s…“
  „My si to domlouváme s vámi!“ skočil mu rázně do řeči chlap. „Vy, jako Vaxel, jste dostali na starost celou integraci. Tak se postarejte o to, aby na ty servery nikdo ani nesáhl! Máte to v rukou.“
  Ivan byl náhlou agresivitou zaskočen. „OK, ale po nás se chtějí úspory. Všichni ví, že převedením aplikací do Milkyne se vaše servery mohou zastavit a propustit všichni správci. Na tom budou trvat…“
  „… a je na tobě, abys jim to vysvětlil.“ Ačkoliv angličtina nerozlišuje mezi vykáním a tykáním, natažený ukazováček mířící na Ivana zněl velmi jednoznačně. „Důvody se najdou – netypická platforma, nepodporované aplikace, nutnost on-line provozu, řízení výroby… něco si vymysli. Dokud neřekneme, stroje pojedou. Osobně,“ zdůraznil chlap, „osobně za to odteď zodpovídáš. Jestli se dozvíme, že se něco děje, a to se dozvíme okamžitě,“ učinil významnou pauzu a Ivanovi přejel mráz po zádech, „tak máš problém.“
  S těmito slovy se oba muži zvedli a odcházeli. Ve dveřích baru se druhý, dosud mlčící čahoun otočil, dvě vteřiny Ivana upřeně pozoroval a pak se ušklíbl. V té grimase bylo hodně. A nic příjemného. Vzápětí chlap zmizel v hotelové hale.
  Ivan několik minut seděl jako zařezán. Hlavou se mu honily tisíce zmatených myšlenek. A na jejich pozadí stále rostoucí strach.