Ukázky z knihy Dva světy nestačí

Černé uhelné vlasy, jemné jako samet, vlály za jejím tělem. Běžela bosa po kamenném chodníku podél vody. Bylo to moře, protože jsem cítila sůl. Bylo to, jako bych běžela já. Ale byla to ona. Dívka z městečka Hermagor. Dívka, o které mi vyprávěli, že se ztratila. Zmizela. Ale teď ji vidím, jak běží. Nebo jsem to já? Ale kam běžím? Stojím před velkou lodí. Monumentální. Nejde mi ani dohlídnout nahoru jak je vysoká. A najednou se otočím, slyším řev motorů. Auta se hrnou do podpalubí. Najednou je všude plno lidí a všichni směřují na loď. Jdu blíž, abych viděla na ceduli, která oznamuje kam má loď namířeno. USA – Norfolk. V tom procitnu. Zjistila jsem, že jsem v hotelovém pokoji. Ležím na posteli celá odkrytá a je mi zima. Ještě jsem se převalila a opět usnula. Sen pokračoval. Ona dívka ukazuje na loď. A jde k ní. V tom zazvoní telefon. Lekla jsem se. Hned jsem se vymrštila na posteli a telefon zvedla.

Otočil se a nasadil ďábelské tempo. Ještě pár vteřin sem se za ním koukala. Ale pak jsem se rychle odebrala pryč. Měla jsem pocit, že musím rychle zmizet. Nevím proč, ale šla jsem hodně rychle, skoro jsem běžela. Vrazila jsem do své kajuty a zabouchla dveře. Nemohla jsem popadnout dech, byl strašně rychlý a trhaný. Takhle sebe neznám. Sedla jsem si na zem a snažila se racionálně uvažovat. To nemůže být on. To nemůže být ten z mého snu. Ale to jméno. Jak se někdo může jmenovat stejně jako město? Byla jsem jako v transu. Nevím, jak jsem se dostala do postele, ale probudila jsem se ráno v posteli. Příštích pár dní jsem ho neviděla, ale nemohla jsem se zbavit myšlenky, že ho ještě určitě uvidím.

Po snídani jsem se rozhodla nabít energii na sluníčku. Lehla jsem si na lehátko k bazénu. Ani ne za minutu jsem ucítila nad sebou stín. Altay, usmíval se nade mnou a něco se mu zhouplo na krku. Sluncem oslepená jsem ho s úsměvem přivítala a nabídla mu místo vedle mě. Hned jak si lehl, jsem uviděla, co se mu to zhouplo na krku. Černá kočka! Musela jsem změnit výraz z úsměvu na něco hrozného, protože se mě hned zeptal: „Co se děje?“ Můj bezdechý pohled jsem nemohla od něj odtrhnout. Když se mě ptal už asi po třetí, jen jsem se mu podívala do očí a řekla:
„Myslím, že bych se teď měla ptát já.“ Pochopil, co tím myslím a řekl mi, ať se ptám. Ještě dodal, že toto je naše poslední noc na lodi, zítra dopoledne budeme v Americe.

Ráno jsem svůj sen vylíčila Altayovi. Rozhodl, že se musíme podívat na tu adresu. Zjistit, co tam je. Ale oba jsme tušili, že nejspíš další vodítko k nalezení Mony. To bylo jisté. Uháněli jsme po dvě stě třicet jedničce, což je silnice vedoucí do Panamy a mně v hlavě běhaly myšlenky neuvěřitelnou rychlostí. Co tam asi najdeme a jestli to k něčemu bude. A co se mi to vlastně zdálo. Zda to má spojitost. Měla jsem silný pocit, že to souvisí hlavně se sněhem. Ale tady na Floridě?! Možná bychom měli najít tu pláž. Ale to si myslím, že by byl zbytečně ztracený čas.

Okamžitě jsem ho poslechla, aniž bych o tom přemýšlela. Ti dva kolem sebe kroužili jako by spolu chtěli bojovat. Ale vždyť to byl vlk a Altay člověk? A navíc měl ten vlk za sebou celou smečku a Altay jen mě. Rychle jsem přemýšlela, jak mu pomoci. Napadlo mě, že tu máme zbraň, teda jen na vystřelení světlice. Chtěla jsem se k ní dostat. Nevím, jak se s ní zachází, ale chtěla jsem ji použít. Snažila jsem si vzpomenout, kde je. Koukám kolem sebe. Jsem přikrčená ke stanu a zbraň je zamčená v kufříku u skútru. Ale ten je na druhé straně. Za smečkou. Jak se k tomu asi dostanu?

- 10 -

Marie se přitočí do chajdy a obratnými dotazy páčí z domorodek, kterak čokl k barevnému fleku přišel. Jedna z nich neochotně líčí, že je to symbol přinášející štěstí a ochranu před nemocemi a duchy. Holka dokonce na Marii kývne, ať jde za ní a ukazuje jí na svých zádech podobný symbol. Tichým hlasem potom nabízí, že Marii také znak opatří. Tváří se přitom velmi vážně. Nicméně Marie se s úsměvem vykrucuje a riskuje to bez jejich ochrany. Otáčí se ke mně a povídá česky: „Ujetá šamanka... nemusím se prej bát, moc to nebolí a do pár dnů bolest přejde... to malujou kyselinou nebo co?“

Zarážím tedy mezi tři kameny větev, rozdělujeme se a vydáváme se hledat cestu. Ve skalnatém terénu s občasným trsem trávy se vyšlapaná stezka hledá špatně. Asi po deseti minutách se nerozhodně obracím a mířím zpět ke kůlu a čekám na Marii. Nejde. Volám. Žádná odpověď, jen mlhou tiše padají kapky deště. Mlha houstne. Už není vidět na krok.

Za námi něco dýchavého proběhne. S trhnutím na sebe pohlédneme.
„Slyšels to?“ zašeptá Marie a vrazí do mě bokem.
„Něco jsem slyšel. Ale nevím, co to bylo. Měl jsem dojem, že mám slyšiny,“ snažím se mluvit normálním hlasem a současně co nejtišeji.
Stražíme uši.
„Mohl to být normální zajíc, nějakej ušatec,“ zkouším to. Nechci vyslovit to, co nás oba napadá.
„Nebo něco jinýho... třeba většího...“ naznačuje Marie, ale taky se to neodvažuje pojmenovat.
„Myslíš vlka?“ vytahuji Černého Petra a snažím se, aby to znělo neutrálně.
„Oni tady mají žít. A medvědi.“

Mokrou ručkou šudlí Marie bláto na mém ponču. Mlčí. Pak jen ucedí:
„FUJ.“
V tom jednom slově byl vyjádřen celý dnešní den. Veškeré prožité strasti, únava, strach, ale i trocha naděje a úlevy z toho, že prokletý obrazec už je pryč. Záda mám zase čistá. Tedy 'čistá' od znamení, jinak jsem jak prase.
„Dík.“ Dávám do toho taky hodně významů.
Důkladně si otírá dlaň o trávu, pak na mě pohlédne a řekne:
„Tak jdem.“

- 20 -

„Ukaž.“ „Počkéj, no toto! Dvacet devět jedenáct dva tisíce...! To je náhoda! Neuvěřitelný. Divej...“ a podal Martině do posledního drobečku vylízaný, ulepený obal.
„No tak ukaž, ať se na to odborně podívám... fakt! Tý bláho,“ nevěřícně kroutila hlavou.
„Kde's je kupoval?“
„V podchodu. Byl tam stánek se zlevněnýma věcma a takovej sympatickej pán, tak smutně se díval, tak jsem je koupil. Prošlý nejsou.“
Ivanka hned věděla, kolik uhodilo. „To byl kouzelný dědeček. Když si u něho koupíš tatranku, za odměnu ti splní přání. Přál sis něco tatí?“
„...jen aby nám chutnaly, až je budeme jíst. Splnilo se to?“
„Mně moc chutnala.“
Martina stále hleděla na čísla. Pak pronesla: „Hm. Ta druhá půlka by taky mohla být datum. Kdyby poslední dvě čísla nebyly zatavený ve sváru.“

- 30 -

Někteří Zemáci si drželi poblíž malé Zemáčky. Ti sloužili nejspíše k průzkumu. Rychle se pohybovali okolo majitelů a zkoumali, na co přišli. Často prohlíželi zemi, snad hledali trhliny nebo ztracené věci. Čím byli menší, tím měli větší snahu divergovat a velcí je museli vracet na místo. Ti hodně malí vykazovali značné problémy s koordinací. Zvláštní, vždyť malá věc se musí řídit lépe než velká. To už byly lepší ty modely, které vypadaly odlišně a byly přímo zkonstruovány se čtyřmi pochůznými končetinami. Sice je Zemáci ovládali přes kabel, ale zato jim zkoumali zemi téměř neustále. Jejich pole bylo taky mnohem klidnější a jednodušší.

Mezi oblíbenou zábavu C305682303285436823886839 a R034850348603257B5830580382 patřily v tomto období pozemní souboje. Každý si vzal svou mouchu a snažil se ji rozpohybovat lezením po zemi proti hmyzu kamarádově. Bylo to obtížné, tvorečkům se muselo hýbat jednotlivě všema šesti nohama a k tomu bylo nutno zastavit jejich neustále mávající křídla. Podařilo-li se hmyzy strefit k sobě a srazit, třely se jim hlavy o sebe, nohy stále hrabajíc kupředu. V tu chvíli bylo zajímavé pozorovat jejich auru. Vyjadřovala neobvyklé překvapení. Kdo přetlačil soupeře, vyhrál.